Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/25

A ta černá jemu na to vrána:
„Oj hrdino, počestný junáku,
tak mi jesti bez pravého křídla,
jako bratru bez rodného bratra,
jako, Mírko, bez Stanka jest tobě!“

A když Mirko od vrány to slyší,
zarazí se, sám pak sobě praví:
„Ouve, zlé to hrdinství tvé dnešní!
Rouhá-li se tobě i ta vrána,
což teprve druzí, až k nim přijdeš!“

A tu jemu víla: „Zatoč, Mírko,
zatoč koněm, do lesa se vraťme!
Léčení jsem rozuměla druhdy,
možná, ještě zachovám ti bratra!“

I zatočil honem Mírko koněm,
a hnal s vílou do lesa se nazpět.
Avšak ještě jezera než dojel,
hle, tu vranec podle něho prázný,
vranec prázný, — ta tam krásná děva!

Letí k olši, div neschvátí koně,
najde bratra na zelené trávě,
najde ho, — an duši pustí právě!
To jak spatří, handžar ostrý tasí,
do živa jej srdce sobě vrazí.