před dvorem jí vysoký strom roste,
na ten vylezu si, v něm se schovám,
zakukám, jak kuká žežulička,
zacvrčím, jak cvrčí lašťovička,
zakvílím, jak kvílí truchlá vdova,
zapláču, jak pláče sirá dívka.
Snad se přece ustrnou nade mnou,
a mně děvče dají, by šlo za mnou!“
Radostné namlouvání.
Černá horo, na tobě, ach, smutno!
Na tobě je kámen skálovitý,
pod ním sedí Mujo skormoucený,
sedí, slzy roní, léta čítá:
Devět dnes je, devět tomu roků,
co na matce dcerušku jsem žádal.
Játě žádal, matka nedala ji.
Dal jsem matce malování krásné,
matka dala ji, a nedal otec.
Dal jsem otci sukno nestříhané,
otec svolil, nesvolili bratří.
Dal jsem bratřím koně nesedlané,
svolili — zas nesvolily sestry.
Dal jsem sestrám po náramku zlatém,
svolily — a zase rod nesvolil.
Dal jsem rodu opanky a trepky,
svolil rod a tu zas nechce dívka. —
