„Kdo by teď mi všecko v snopy svázal,
tomu líce dala bych své bílé;
a kdo by mi přines’ čerstvé vody,
tomu dala bych své oči černé;
kdo by stínu učinil mi, chládku,
tomu dala bych já samu sebe!“
Myslila, že neslyší jí nikdo,
ale slyšel u stádečka pasák,
slyšel, nechal stáda, k ní hned přišel,
z ostřice si povřísel navázal,
povřísly pak snopy pěkně svázal,
ve džbánečku na to přines’ vodu,
z chvoje stinnou udělal jí stříšku,
a když hotov byl: „Dej,“ žádal,
„dej, panenko, co jsi přislíbila.“
Ale ona dát se zpečovala,
pasáku se chytře vymlouvala:
„S pánem bohem, pasáčku můj milý!
Jestliže’s mně všecky snopy vázal,
na strništi ovce tvé se pásly.
Jestliže’s mi chladné vody přines’,
žízniv byl jsi, s chutí jsi se napil.
Učinil-lis chládeček mi stínný,
i ty sladce v něm jsi odpočíval.“
