Tato stránka nebyla zkontrolována
Vinny tím jsou naše matky,
i ta tvoje, i ta moje;
tvá matinka, kdyžto prála:
„Nedám syna leda z jara!“
Má matinka, kdyžto zase:
„Nevdám děvče leda v podzim!“
Zoufalí.
Prší, mrzne, mží a krupky padly,
běda tomu, přístřeší kdo nemá!
Milenčiných u vrat milý stojí,
lomí rukama a sténá, prosí:
„Má milenko, otevři mi vrata,
ne-li vrata, alespoň okénko,
ručku svoji milenou mi podej,
neboť smutný měl jsem sen, přesmutný:
po dvoře že vašem tráva roste,
na trávu že padá rosa drobná,
paprsky že mihají se v rose!“
Načež ona u velikém smutku:
„Nelom rukama a nenaříkej!
Nic to platno, nesnil’s, je to pravda!
Na našem to dvoře tráva roste,
a to hoře tvoje jest i moje,
tvoje o mne, a o tebe moje!
