Tato stránka nebyla zkontrolována
Do nich pak když zpátkem byla vešla,
naříkala jako žežulice,
oblétala jako lašťovice:
„Dcery moje, ranní basaličky,
synové mí, sokolové moji,
Alaj-beže, nejtrpčí mé hoře!“
Nevyřknula, duši vypustila.
Fatima panna a utrhač.
Vyšívala Ljubovičův Fata
pod žlutými v sadě pomoranči.
Pastoušek tam tudy stádo pásl
mladý Mujo, pozdravení dával:
„Pomáhej bůh, Ljubovičův Fato!
Vezmi si mne, a bude ti dobře!“
Načež jemu Ljubovičův Fata:
„Jsi-li blázen, pastušino Mujo?
Nedala bych tebou sloužit sobě,
nerci bílé tváře líbat tobě!“
Což když Mujo pastušina slyšel,
krásné na to Fatě odpověděl:
„Mne-li tedy nevezmeš si, Fato,
na ramenou ať nenosím hlavu,
neřeknu-li, kam ať koli přijdu,
pod pasem že s pacholetem chodíš!“
