Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/129

Z čehož Mara ze sna procitnuvši,
„Nuže,“ dí, „matičko moje milá,
Za něho mne tedy neprovdávej!“

Na to Maře stařičká matička:
„Za něho už jak tě neprovdati,
od něho když otec vzal již dárky,
sám pro sebe koně sedlaného,
pro bratříčka stříbrnou čelenku,
pro sestřičku sukénku hedbávnou,
pro mně skvostnou korunu s pozlátkem?“

Avšak na to matičce Mařenka:
„Nebudu, matičko, zlořečiti!
Za Štěpána, netrestejž mne bože,
za něho však také neprovdám se!
Totě raděj bych se oběsila
na dveřeje před tím naším dvorem!
Ale poslechni mne, má matinko!
Až zaslechneš píšťaly a bubny,
na, máry mne, matinko má, polož,
smílečkem a basaličkou oblož,
tenounkým mne rouchem pěkně přikrej,
na výsluní přede dvorec postav.

S průvodem pak vévoda až přijde,
u hlavy mně bědujíc ho vítej:
„Vévodo, o zeti nesouzený!
Nač pak svatů obtěžovals tolik,
tolik načpak upachtil jsi koní,
když nám v noci umřela Mařenka,
od usvitu na márách už leží?