trojím k němu upoutá ji pasem,
nad to čtvrtým řemenem své šavle,
přepluje s ní Dunaj vodou širou
i s ní štastně dobrodí se hradu.
S hnědého tu sesednuv koníka,
Varaždinku odepoutá s koně;
jen co z čižem vycedí prý vodu,
aby mu ho prováděla, velí.
Což však Mara jedva uhlídala,
na kůň hned se hbitě vyšinula,
co nevidět Dunajem, hle, plula.
Turek na to jen že obrátil se —
Děvče, hle, již v půli řeky bylo!
Jak rád honem pustil by se za ní;
ale když nemůže, volá na ni:
„Při sám bůh, slyš, Varaždinko Maro!
Ve jmenu tě boha nebeského
i svatého Jovana zvu sestrou!
Koník tobě darem bude hnědý,
projížděj se na něm Bělehradem,
vychloubej se třebas všechněm kjaurům,
žes ho na mně vydobyla, chceš-li,
vrať mi jenom sváteční můj pláštík!“
Ale na to Varaždinka Mara:
„Turecké,“ prá, „jsi ty jenom štěně!
Pro bůh když jsem bratrem já tě zvala,
pohrdnul jsi mnou, a teď já tebou!“
Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/127
Tato stránka nebyla zkontrolována