Tato stránka nebyla zkontrolována
Varaždinka Mara.
Plátno bílí Varaždinka Mara
u Dunaje proti Bělehradu,
rukávy si k tomu vyhrnula,
sukénku si cudně pozdvihnula, —
ruce jí až po lokte se něžné,
nožky bělají se po kolénka.
Hradu paša na čardaku sedí,
přes Dunaj přes vodu širou hledí,
spatří dívku, na ni zavolá si:
„Varaždinko, jaká jsi to dívka?
Hned ať sukni, rukávy ať shrneš,
na hradě ať vojínové moji,
jeden se mi po druhém nezblázní!“
Varaždinka slyšela to Mara,
slyšela to, ale málo dbala;
přes lokte si rukávy hedbávné,
přes kolena sukni vyhrnula,
na čardaku pašeti se smála:
„Ať se zblázní, at se třebas vzteknou!“
Což když paša zahlednul s čardaku,
hradem ihned provolati kázal:
„Matka-li kde zrodila junáka,
že by širou Dunaj přeplul vodu,
Varaždinku onu zajal Maru,
