mně; až přijde, vyřídím to!‘ „Řekni mu tedy, že tam na Bosně v tom velikém městě Sarajevu naň rozmilá dívka čeká. Aby si pospíšil a o ni se ucházel, že mu ji dají!“ Na to řek’ mi pastucha jmeno dívky i rodiny, a já běžel rovnou do Bosny, a dorazil do Sarajeva. Než sotva jsem vkročil do města, už zase zapomněl jsem jmeno rodu, a kdyby mně byli svlékli s kůže, nemoh’ jsem se upamatovati. Obrátil jsem se tedy domů, proklínal tu neštastnou hlavu a umínil si, že toho ženění nechám. Tu — není tomu týden — před chýší spravoval jsem plachty; i šlo tam tudy devatero děvčat, jako by z večera se procházely a pro rozkoš si zpívaly:
,V Bělehradě u Tomićů
Veliká je zahrada,
V té zahradě pomorančík,
Pod ním dívek hromada.
Pod ním dívek hromadička,
Devatero sestřiček,
Pletou z vonné basaličky,
Z růží sobě věneček.
