Ovšem, nesmíme přehlížeti, že ethika nám poskytuje jen měřítka jimiž politické cíle a prostředky hodnotiti můžeme, nemůže nám však podávati typů jednání, jež by za všech okolností byla chvalitebná nebo zavržitelná.
V tom se často chybuje. Oblíbeným a — řekněme si to hned — laciným prostředkem politického znehodnocování jest, že se čin vytrhne z jeho souvislosti a posuzuje podle mravní ceny, již by měl v souvislosti jiné. To jest právě tak pošetilé, jako viní-li někteří příliš umravnění soudce ze spoluviny na vraždě, poněvadž někoho odsoudil k smrti, nebo berního úředníka ze spoluviny na krádeži, poněvadž někomu dal odejmouti jeho majetek na zaplacení daní. Ne snad proto, že by pro politiky platila zvláštní morálka, nýbrž proto, že naopak pro ně platí stejná morálka, jako pro nás, žádáme, aby činy jejich byly posuzovány ve své přirozené souvislosti. Tu pak dosti často musí u politika býti trpěn, ne-li schvalován, čin, který za jiných okolností bychom musili bezpodmínečně zamítnouti. Politik totiž snáze a častěji, než soukromník, přichází do situace, jakou v trestním právu nazýváme stavem nouze, že totiž nemůže vyšší zájem uhájiti jinak, než obětováním zájmu nižšího.
Jako trestní právo toho, kdo za takových okolností se dopustí trestného činu, omlouvá a netrestá, tak ani politikovi nemůžeme k tíži přičítati činy omluvené stavem nouze. A v tomto hodnocení zájmů, v tom vybírání, který zájem za daných okolností jest cennější, spočívá největší část umělecké stránky politiky. Ke správnému hodnocení a tedy i k dobré politice třeba jest mravně silné osobnosti. Neboť kdo mravně jest slabý, příliš snadno v stupnici zájmů na první místo staví své osobní zájmy, kdo zbabělý, bojí se roz-
