Stránka:Jules Verne - Nový hrabě Monte Kristo.pdf/79

Při kontrole této stránky se objevil problém

Nebylo pochyby, dvě neb více osob hovořilo spolu buď na chodbě samé nebo v kobce ležící na konci její osy, a ohnisko bylo zajisté na blízku dveří do vězení hraběte Sandorfa a jeho přátel vedoucích.

Pokynem přivolal Matyáš Sandorf soudruhy své k sobě. Naslouchali nyní s pozorností napiatou.

Úryvky vět zalétaly dosti jasně k jich sluchu, věty srozumitelné přerušovány byly, kdykoli hovořící osoby vzdalovaly se byť i jen na několik kroků od ohniska, to jest od místa, jehož poloha umožnila a uskutečnila úkaz tento.

Vězňové slyšeli rozhovor v úryvcích následujících:


„Zejtra, po popravě, budete propuštěn na svobodu“


„A pak statky hraběte Sandorfa rozděleny budou rovnou částí“


„Beze mne nebyl byste mohl rozluštiti lístek ten“


„A beze mne, kterýž sňal jej s těla holubího, nebyl by nikdy lístek ten ocitl se v rukou vašich“


„Ostatně nikdo nemůže nás podezřívati, že jen nám má policie děkovati“


„I kdyby obžalovaní měli nás v podezření“


„Nikdo, příbuzní ni přátelé nevniknou již k nim“


„Na shledanou zítra, Sarkany!“

„Na shledanou, Toronthale!“

Po té zdály se hlasy vzdalovati, utichly — a záhy na to slyšeti bylo zvuk, způsobený uzavřením dveří.

„Sarkany!… Silas Toronthal!“ zvolal hrabě Sandorf. „Oni tedy jsou zrádci našimi!“

Pohledl na své přátele, zblednuv. Srdce jeho, stáhnuvší se křečovitě, přestalo na okamžik bíti. Zornice zraků jeho hrozně se rozšířily, šíje jeho ztrnula, hlava zdála se zapadlou mezi rameny — vše jevilo hrozný hněv, dostupující u této povahy rázné vrcholu nejvyššího.