Když doktor Antekirtt a Petr Bathory před dvěma měsíci přibyli do Ceuty, aby se zmocnili Španěla Karpeny, byli tudíž vzdáleni jen několik mil od místa, kdež Marokánka mladou dívku skrývala!
„Petře, ještě této noci odjedeme do Tetuanu!“ pravil nyní prostě doktor Antekirtt.
Pozdě!
V době té nevedla ještě dráha přímo z Tunisu ke hranicím marockým. Měl-li tudíž doktor Antekirtt přibyti do Tetuanu v době co možno nej kratší, bylo radno, aby odplul na jedné z nejrychlejších lodí antekirttských.
Ještě před půlnocí „Elektrika“ č. 2. vytáhla kotvy a zaměřila přes moře syrtské.
Na palubě její dleli toliko doktor Antekirtt, Petr Bathory, Ludvík Ferrato, Pointe Pescade a Kap Matifu.
Petra Sarkany znal. Ostatních nikoli.
Až by přibyli do Tetuanu, uvážili by dle okolností, co dlužno činiti, měli jednati lstí nebo raději násilím? To záviselo od toho, za jakých poměrů žil Sarkany v tomto městě, zcela marokánském, jaký byl dům Namiry, a kolik osob jej obývalo.
Především však bylo nutno, přibyti co nejdříve do Tetuanu.
Z Tunisu ke hranici marocké čítá se as dva tisíce pět set mil čili skorem třináct set padesát mil námořních.
Loď „Elektrika“ č. 2., plula-li největší rychlostí, mohla urazit skorem sedm a dvacet mil za hodinu. Jak mnohé vlaky železniční nemají rychlosti takové. Dlouhá tato loď ocelová, o niž vítr se nemohl opírati, jež jako šíp letěla vlnami a kterouž ni sebe prudší vlnobití mořské nedovedlo zadržeti, mohla býti v padesáti hodinách u cíle!.
Druhého dne, ještě před svítáním, „Eelektrika č. 2.“ ztratila z dohledu mys Bon a záhy na to, když byla vyplula ze zálivu tuniského, i výběžek bizetský. Na to ve dnech 20. a 21. listopadu rozvíjelo se před zraky cestovatelů, aniž zvláštní příhoda se udála, rozkošné panorama břehů afrických, na nichž postupem vystupovala města Calle a Bone, mys Železný, jehož kovové nitro odchyluje, jak
