„Dobře!“ děl spokojeně doktor Antekirtt. „Chtěl jsem, aby Karpena spadl se skály, a on spadl! … Chtěl jsem, aby usnul, a on spí! … Až budu chtíti, by se probudil, probudí se! … Nyní, Ludvíku, dej vytáhnouti kotvy, nechť loď pluje ke svému cíli!“
Stroj uveden byl rychle v pohyb, a kotvy vytaženy. Několik minut na to byl již „Ferrato“ na širém moři a zaměřil k Antekirttě.
Sedmnáctkrát!
„Sedmnáctkrát? …“
„Sedmnáctkrát!“
„Ano … „Červená“ sedmnáctkrát za sebou … nevyhrála!“
„Je to možné?“
„Zdá se to snad nemožným, avšak je tomu tak!“
„A hráči na ni stále sázeli?“
„Tak jest! … Banka shrábla zisk devět set tisíc franků!“
„Sedmnáctkrát! … Sedmnáctkrát! …“
„Při ruletě nebo při „trente et quarante“?“
„Při „trente et quarante“!“[1]
„Po celých patnáct let se cosi takového neudálo!“
„Po patnáct let, tři měsíce a čtrnáct dní!“ opravoval chladně starý jeden hráč. „Ano, pane, bylo to v létě, 16. června roku 1867, kdy se tak naposled stalo! … Já mohl bych o tom vyprávět!“
Takové byly výkřiky, jež se ozývaly v předsíni, ano i v sloupořadí „cerklu cizinců“ v Monte Carlu večer dne 3. října, tudíž osm dní po útěku — čili lépe řečeno: po únosu — Karpeny z trestnice ceutské. Mezi těmito hráči, v davu mužů i žen všech národností, každého věku a všech tříd jevilo se veliké pohnutí. Byli by nejraději barvu červenou slavili tak jako slaví se kůň, jenž při dostizích na závodišti longchampském[red 1] neb epsonském dobyl si nejvyšší ceny.
V pravdě, pro tento lid stěhovavý, davy hráčů, které starý i nový svět denně do knížectví monackého vysílá, měla věc důle-
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ „Trente et quarante“, vyslov trántekaránt, jest název hazardní hry, kteráž vedle „rouge et noire“ zvláště v hernách monackých jest velice oblíbena.
