„Unikl jste přičiněním onoho akrobata velikému nebezpečí, pane!“
„Ovšem, pane,“ odvětil cizinec, jehož hlas chvěl se nepřemožitelným pohnutím.
Obraceje se pak k tazateli, pravil:
„Smím věděti, pane, s kým mám právě čest mluviti?“
„Jsem Silas Toronthal z Dubrovníku,“ odvětil bývalý bankéř terstský. „A smím rovněž zvěděti, kdo jest majitel oné rozkošné yachty?“
„Doktor Antekirtt!“ odvětil cizinec.
Pak rozloučili se oba mužové, pozdravivše se zdvořile. Z arény francouzských akrobatů zaznívaly až sem potlesk a bouře pochvaly.
Týž večer najedl se Kap Matifu, jenž obyčejně jedl za čtyři, do syta, a přece zbylo jim mnohem více, než by co pro jednoho bylo stačilo. A tím byl malý, dobrosrdečný Pointe Pescade neobyčejně potěšen.
Doktor Antekirtt.
Jsou lidé, jichž jméno a slávu tisíciústá Pověst na všech stranách světa hlásá.
Tak dělo se i proslulému lékaři dru Antekirttovi, jenž právě byl do přístavu gružského přibyl. Příchod jeho provázen byl událostí, jež byla by na nejobyčejnějšího cestovatele obrátila všeobecnou pozornost. On však k obyčejným cestovatelům nikterak čítán býti nemohl.
Od několika let utvořil se kol doktora Antekirtta v dalekých zemích východních celý kruh bájí. V Asii, od Dardanell až k průplavu suezskému, od Suezu až k hranicím tunisským, na pobřeží moře Černého a v krajích arabských rozšířena byla o něm zvěst, že ve vědách přírodních neobyčejně se vyzná a že známy jsou mu nejtajnější záhyby přírody. V poříčí Eufratu byli by ho ctili co potomka starých mágů (kouzelníků).
Bylo na pověsti jeho něco přehnaného? Pouze to, že připisovala se mu moc čarodějná a nadpřirozená.
Dr. Antekirtt byl prostým člověkem, jako každý jiný, avšak byl mužem velice vzdělaným, ducha přímého a mužného, úsudku jistého
