Pescade a Matifu.
Patnáct let po událostech, jež odehrály se na konci předcházejícího úvodu k této povídce — a sice 24. května 1882 odbývala se v Dubrovníku, jednom z největších měst dalmatských, jakási slavnost místní.
Dalmácie [red 1] jest velký pruh země, vsunutý vhodně mezi severní část Alp dinarských[red 2], Hercegovinu a moře Jaderské.
Jest tam právě ještě dosti místa pro obyvatelstvo čtyř až pět set tisíc lidí, kteříž bydlí tu dosti hustě pospolu.
Dalmatinci jsou krásný lid; žijí skromně v této zemi nevlídné, jíž se úrodné půdy nedostává, a zachovali hrdost svoji při různých změnách politických, jimž Dalmácie byla vydána; naproti Rakousku, jemuž země jich přiřčena byla smlouvou campo-formijskou[red 3], jeví upiatost, jsou však poctiví nade vše. Na vlast jich hodí se pěkná slova, užitá Yriartem[red 4]: „Země dveří bez zámkův“.
Dalmácie dělí se ve čtyry kraje: v kraj zaderský, splitský, kotorský a dubrovnický.
V Zadru[red 5], v hlavním městě země, sídlí vláda zemská. V Zadru sestupuje se i sněm, jehož několik členů náleží též panské sněmovně vídeňské.
Od šestnáctého století se poměry velice změnily. Tehdy Uskoci[red 6],
uprchlíci turečtí, vedouce stále zjevnou válku s Mohamedány i s křesťany — se sultánem i s republikou benátskou — znepokojovali
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Dalmácie
- ↑ Dinárské hory
- ↑ Mír v Campo Formio
- ↑ w:Charles Yriarte, francouzský novinář
- ↑ Zadar
- ↑ Uskoci
