Stíhání.
Hrabě Sandorf měl v úmyslu, sledovati jižní břeh průplavu limského a dostihnouti takto břehu mořského.
Kraj byl sice opuštěn, byl však prorýván četnými potoky, jichž vlny vesměs k zálivu spěly.
Tato síť vodní proměňovala celý kruh země, hraničící se zálivem tím, v jediný téměř močál, jenž neposkytoval nikde pevné opory. Uprchlíci obrátili se tudíž přímo k jihu; směr bylo jim lze poznati podle slunce, pozvolna nad obzorem vystupujícího.
Dvě hodiny kráčel takto Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory, aniž potkali jedinou bytost lidskou; nemohli však též ukojiti hlad, jenž je mučil.
Konečně octli se v krajině méně pusté. Přišli k cestě, jež probíhala krajem od východu k západu a spatřili za ní mílový kámen, z něhož však nemohli seznati nikterak, kterou krajinou nazdařbůh se ubírají. Avšak několik řad keřů morušových a poněkud dále i pole prosem oseté, dovolilo jim, ne-li hlad zcela ukojiti, aspoň žaludek na čas oklamati.
Mohli takto dostihnouti aspoň pobřeží dříve, než by klesli vyhladověni. Avšak poněvadž země tato byla obydlenou — pole dokazovala, že zde ruce lidské pracovaly — musili býti přichystáni, že i s lidmi se setkají.
Stalo se tak o poledni. As pět nebo šest chodců objevilo se na cestě.
Z opatrnosti chtěl se jim hrabě Sandorf vyhnouti. Na štěstí spatřil as padesát kroků na levo od silnice dvorec, jenž z valné části v troskách se nalézal. Tam uchýlili se oba, drive než byli zpozorováni, a ukryli se v jakémsi temném sklepení, sloužícím za zásobárnu neb špižírnu. Kdyby některý chodec byl se před tímto dvorcem zastavil, nemohli být zde zpozorováni; byli však nuceni, prodlíti tu až do noci.
Zmínění chodci byli dílem rolníci, dílem dělníci ze soliváren. První hnali stádo husí, nepochybně na trh do některého města nebo vesnice, jež nemohly býti od průplavu limského příliš vzdáleny.
Ženy i muži měli přímořský kroj, se šperky, penízky, náušnicemi, křížky na prsou a filigranovými pracemi i závěsky, jež oby-
