V Seville slunné potom znovu žila,
– to vlastně duše její zabloudila
k druhému žití, mihla se tu v letu
a dala brzy ráda s bohem světu. –
V svém krátkém žití ona milovala
oblohu modrou, která denně plála
zlatistým dechem slunečního jasu,
hor modré hlavy, moře všecku krásu
(kam jezdila a snila poblíž břehu)
i barvy stromů, květin vůni, něhu –
však život ne – jí temná zbyla tucha
na žití dřívější kdes v hloubi ducha –
i tísnila ji touha bezejmenná.
A tak se často vrhla na kolena
na chladnou dlažbu šedé kathedrály,
a tmavé oči na Krista se pjaly,
a bílé ruce zvedaly se k němu,
cit nutil ústa k vzlyku bolestnému –
však mlčel Kristus i ti světci šedí,
i boží máť nedala odpovědi –
tak Murillo ji viděl, v duši choval,
a bledou Madonnu svou namaloval.
Po třetí žila v osmnáctém věku.
Antická hlava plna luzných vděků
