k těm vodám v dálce mírným lehkým sklonem
a šedá čára chví se na rozhraní ― ―
Utřel jsem oči, bylo vlhko v nich …
zrak zpit byl …
Jen zlehka zprvu jako v zahradě
za letní noci bijí komáři
do světla lampy; potom silněji
jak sebral by se drzý vrabců houf
a zobáky a křídly tepali
by do oken ti; pak ne vrabci víc
však havrani to zlí a pochmurní
za mrazu podzimního večera
sklo rozbili by, v jizbu vnikli ti
s proudící zimou ― ty jsi bez moci ―
v zrak, lebku, líc a hruď ti klovali ―
tak vstávali mé černé vzpomínky,
těl nabyly i hlasu ― marno vše,
já nedoved’ jich nijak zaplašit!
Vše ožilo od první mladosti,
co dovede jen vehnat v líci krev;
mé kousky hlouposti i bídáctví,
jízlivost cizí, pýcha raněná,
chudoby podlosť, nouze, bídy hnus,
traplivé scény, chvíle očistce
i muky pekla ― vše to výskalo
