zní pískot, křik, vrzání jeřábů,
řetězů cinkot, táhlé signály ―
a všecko to je na modravé půdě
měkkého moře … Bílí rackové
se pletou těžkým letem kolem stěžňů,
klesají k vodě; drobné kocábky
se kolébají jako kachňata
po modrých plochách mezi koráby;
a vše to potom hráze přístavní
jak šedá úzká rovná pěšina,
(z níž jako boží muka našich cest
se maják zvedá) zavírá a dělí
od šíré pláně mořské …
Tak leží tu a klidně oddychuje
ohromné, modré, jak by nebes báně
se narovnala, ztekutila, klesla
na zemi proto, aby to, co zbylo
nahoře po ní, bledomodrý nádech,
sen nekonečný, zrcadlo měl dole,
v němž nad skutečnosť krasším by se viděl …
Loď pluje v dáli, hračkou dětskou zdá se,
plachtové čluny tkví tam bez pohnutí,
ne větší než jak utržená křídla
bělounkých racků. Bledé nebe klesá
