Stránka:Josef Svatopluk Machar Vylet na Krym.pdf/141

132

a širým mořem, dálným prostorem
a mrazným světlem bílých věčných hvězd
jakby se duše moje dívala
přes rameno v klín starci Osudu,
jenž na kolenou knihu žití má
a listy její tiše obrací:
tam miliony nezvratitelných
se písmem míhá, malé mravence
by byla tehdy bratry nazvala
má duše klidně, stránka za stránkou
se obracela odměřeně v tmu…
Ta krátkost soucitem mě dojala
– ne k mému žití – ale k žití všech,
jenž jsou tu se mnou. Bylo jasno mi.
A viděl obsah pozemských jsem dnů,
všech těch, jenž v životě mi křivdili
a jimž jsem za to jedem zaplatil.
Zárodky činů, plány, směry cest –
a přece byli vším tím nevinni…
neb v šíji tkví jim Fatum železné
a zodpovědni býti nemohou
za poděděné duše choroby,
za mozky, které tím jen patří jim,
že v lebkách svých je nosí… Cítil jsem,
že mají lásku k drobným dětem svým,
své ženě, matce, hnízdu rodnému;