Tato stránka byla zkontrolována
DEVÁTÁ VLNA
Tak žlučovitě zelené je moře
a hází sebou, bílou pěnou stříká
a řve a hučí.
Sotvaže sed jsem na své staré místo,
na černý balvan,
hned zjitřilo se lítě,
a půlkruh vln jak rozkacený hřeben
zdvihl se v dálce,
zdvihl se, stojí mžik – a jako v povel
žene se ke mně, sevírá se v běhu –
třesk! –
a rozbit zpět se kácí…
Hned rozlítil se v dálce hřeben druhý,
vzpjal se a letí bílou pěnou soptě –
třesk! –
je stejně troskou.
Však třetí již se v dálce zase týčí,
po jeho zmaru vstává hradba čtvrtá
a pátá, šestá, sedmá, osmá,
– pláň žluče při tom syčí, kypí, hučí –
