Tato stránka byla zkontrolována
ODPOLEDNE
Vřelá lenost zamkla oči
lidem, ptákům, květům – všemu;
v modravém snu dřímá cypřiš,
metly trav se kloní k zemi,
a ty listy starých dubů
stočily se…
Sedím v stínu
tmavé sosny; břeh jde v moře
rozervanou rudou skalou.
Moře jaksi líně dýše,
ze zvyku víc nastavujíc
modré plochy šikmým bleskům
k lámání se.
Bílé mráčky
zářnou oblohou se vlekou,
trhají se, vlastní tíhou
klesají ty trosky k vodě,
řídnou, taví se v ní, mizí.
