Tato stránka byla zkontrolována
105
— Kam? — zahřmí v líc mu v cestě
velkokníže.
— Sem v Oreandu, rozkaz Veličenstva —
— Jdi tudy, otroku — a kyne k schodům.
V té chvíli vyšleh zlatorudý jazyk
na rovnou střechu, jiné vyskočily
v černavých pláštích okny ven a tíhly
k nebesům vzhůru — Oreanda hoří.
I rozesmál se velký kněz, až v oči
mu slze vstouply, ceně bílé zuby
dál pobízel je: — Holoubkové, jděte!
Co stojíte? Ah, otroci vy líní!
Tak plníte mi rozkaz svého cara?
A přede mnou? Jenž gosudaru ujcem?!
Eh degradovat, Sibiř na vás, psiny! —
Tak smál se…
Tenkrát z Oreandy zbylo,
co dnes vidíme.“
Tlustý Cicerone,
professor z kterés petrohradské školy,
pot utíral si.
Těm zdem očazeným
byl stropem blankyt. Sloupy zpřeráženy
