že se dorozuměli, poněvadž ji zlé domnění starého přítele nebožtíka dědečka tuze hnětlo.
A Žalman byl také rád, i že došel své bible, jejíž latinský přípisek Františkem vysvětlený nic ho nemrzel, i že se všecko vysvětlilo, že se neklamal ve Věkové a jejím synku, kterého míval tak rád. Žasl a divil se, a Pánu Bohu děkoval, že tak divnou cestou nabyl nejmilejší své knihy. Vypravovalť František o zrušování klášterův a jejich bibliothék, o tom, co bylo a je všude starých knih na prodej, co znamenitých a vzácných spisů židé zašantročili nebo kramáři roztrhali na kornouty, i o tom, jak náhodou přišel ku svému kollegovi jednomu, zahledl u jeho pána, u něhož bydlil, byl to krejčí, starou knihu, v níž si děti obrázky ukazovaly. Tu že on, milovník starých knih, poznav, že je tuze stará, chtěl se na titul podívati. A tam že zahledl písmo na přídeští.
„A to mně hned všecko povědělo, že je to ta kniha, kterou jste kradí čítával a na kterou jsem se tajně tady tím oknem díval a pro kterou povstala taková mrzutost.“
„A kde, prosím tě, kde ji ten krejčí pořídil?“ Žalman už zase studentovi tykal na výslovnou jeho žádost.
„Byla z dominikánského kláštera. Když ho zrušili, přišla do prodeje, a ten krejčí ji koupil od žida.“
„Ale že ji dominikáni nespálili? Já myslil, že se všechny takové knihy spálily.“
„Většinou, ale mnohé si také nechali.“ A tu pověděl František, jak se o tom sám přesvědčil u benediktinů. Zvony venku hlaholily zvouce na hrubou, a mladý Věk meškal ještě u Žalmana, ač chtěl jíti na kůr, aby kmotrovi o hrubé vypomohl. Líbilo se mu tu v té jizbě, ač se mu zdála menší a nižší a pustější, špinavější nežli před lety. Líbilo se mu vlastně u sta-
