lách! Což si tu hlavy nalámal, proč vřadili je mezi zapověděné!
Pak opět si vytáhl menší knížku; když se na její titul podíval, zaradoval se, jako by s dobrým známým se sešel, jako by uslyšel pozdravení z domova od maminky. „Praxis Pietatis“, to jest „O cvičení se v pobožnosti pravé“. Knížka milostná, kterak by křesťanský člověk“ atd. Ano, to jest ona! A tu také: „Prací Jana Amosa Komenského“. Takovou knížku, zrovna takovou měla maminka po dědečkovi. Tenkráte on, František, jsa ještě chlapcem více si jí nevšiml, ale nyní byl na ni tím žádostivější. Četl ji zase v odlehlém, tichém zákoutí klášterské zahrady. A přečetl ji, ano, ač to byla kniha velice vážná. Byltě Frantík už z domova k pobožnosti veden, tu v klášteře ho v ní utvrdili. Nikdy nečetl lehounkých spisů pro pouhou zábavu skládaných. Jeho nejzábavnější knihy byly díla dějepisná. Jinak uvykl zabývati se čtením vážným. A tak vydržel u tohoto čtení a čím dále četl, tím více souhlasil s matkou, že to je krásná kniha, a divil se, proč ji zapověděli.
Když pak došel na samý konec, tu byl až dojat. Nevěděl, jak se stalo. Snad místo samo v knize, milé mu také k vůli matce a jejímu dědu, tak účinkovalo, snad také okolnosti. Bylo krásného, červnového dne, po slunce západu, kdy zahradou ještě proudilo ve vrcholích stromů zlaté světlo. Vzduch byl lahodný, pln vůně. Tiše, velebně zhasínal letní den, a v tu chvíli náhodou četl mladý Věk:
„Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal byl a minul, a na věky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k pře-
