Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/31

Tato stránka byla zkontrolována
32


hnuta, ještě více ho litovala a začasté si zavzdychala, i také se jí oči zakalily. Ale před synkem nedala tak na jevo, těšíc ho, při čemž mu hlavu hladila, a pomýšlejíc, jak by těch několik dní mu osladila. Vařila všecko, co on rád, a stranou mu ještě přilepšila.

Pozdě odpoledne vyběhl František na dvorek, za dvorkem kolnou ven a juž stál na cestě vedoucí těmi místy, kde stávaly za starodávna hradby a bašty, po nichž tu tam v sousedství zůstávala skrovná památka. Pod cestou byl zděný taras, pod tarasem potok, za potokem jejich bývalé stavení, vedle něho Žalmanovo. Zahrádka jeho byla právě vyjasněna paprsky zapadajícího slunce. Světlo jeho hořelo v nízkém okénku starochovy chalupy, i v koruně staré olše u potoka, jenž skoro všechen vyschlý tou dobou, plížil se tiše ve stínech.

Na rozkaz otcův byl František dnešního odpůldne leckdes dát s Pánem Bohem. Když si juž všechno oběhl — nebyla to pro něj snadná cesta — ptal se stranou matky, mohl-li by dáti také starému Žalmanovi s Pánem Bohem.

Matka se chvilku rozmýšlela, pak ho z toho zradila. „Bylo by dobře,“ děla — „ale Žalman se zlobí, a mohl by tě ještě nějak odbyti. Zatím nech; až se s ním sejdu, povím mu, že’s se chtěl s ním rozloučiti.“

František tedy nešel, ale podívat se na jeho chalupu si přece vyběhl, chovaje tajné přání, kdyby tak náhodou Žalman vyšel. Nemohlť na starce, kterého si tuze oblíbil, zapomenouti. Tak stál na tarasu a čekal, i dočekal se. Starý soused bělovlasý, jako výr o samotě žijící, vyšel přece ze svého brlohu, aby sňal přízi, rozvěšenou na bidle mezi stromy. A v tom se ozvalo s tarasu ne tuze nahlas a ne jistě: „Žalmane!“