Prudce se napil z korbele.
„A proč všichni, proč pan Butteau,“ ptal se Věk poněkud ostýchavě, ač by se byl raději přímo zeptal, kde je Paula, je-li ženat, ač to ovšem na jisto tušil.
„Pan Butteau!“ zvolal Tham trpce. „Pan Butteau není nic. Ženské jsou všechno. Lotka, ta ještěřice, víte-li, ta je vlastně všeho příčinou. Myslila, že v ní dříme Bůh ví jaký genius, jaká je znamenitá herečka, a proto nebyla v Praze spokojena. Pořád jí dávali úlohy, jaké se jí nelíbily, pořád byla odstrkována, ustavičně jí křivdili. A doma měla oporu, to víte. Myslili zrovna tak: a tak panna Lotty nemohouc se ničeho dočekati, jak by si byla přála, počala se sama domlouvati, a jak měla ostrý jazyk, vyjela si ostře; ale ředitel se nelekl a pustil ji. Tatínek byl všechen bez sebe; pro domnělé příkoří své dcery nabyl neobyčejné odvahy a jak byl ženskými doma naštván, zašel do ředitelské kanceláře. Ale marně se oháněl a svých francouzských předků se dovolával.“
„Propustili i jej —“ doplnil Věk, když Tham chopiv se opět korbele pil.
„Ano, byl bez chleba on, i dcera, všichni. Nejprve myslili, že Lotka se hned někde jinde uchytí. Jako by to byla nějaká Körnerka! Nešlo to, a že nic jiného nebylo, tak vzali, co bylo, místo u této společnosti, která se právě sbírala. Pro mne to byla také rána. Rozumíte, příteli — Paula musila s nimi. Rozloučili jsme se, a já — Bůh milý ví, že jsem si ji tak zamiloval! Měl jsem velikou starost o ni, jak jí je, netušil jsem jí nic dobrého při společnosti. Chodil jsem jako bludná ovce. Pořád jsem na ni myslil. Kdyby alespoň byla mohla mluviti! A ona! Jak těžko odcházela, jak se bolestně loučila! Měl jsem ji pořád na mysli, jak byla té poslední chvíle, jak se chvěla,
