do zákoutí, kdež seděl ten mladý, český kupec — s komediantem u jednoho stolu! Oni by mu ani ruky nepodali, a on, pořádný člověk, sedí s tím sešlým tulákem hereckým. A jak důvěrně, přátelsky s ním rozmlouvá!
Počestní sousedé se šťouchli, když mladý kupec dal dvakráte večeři přinésti, když herec se dal chutě do jídla a ještě s větší chutí pil.
„Ten si dnes dá,“ řekl neomaleně tlustý pekař. „Všecko zadarmo. Kde by on mohl! Ani na chléb nemají. Chtěli u mne uvěřiti. Však jsem je hnal —“
„A tenhle ten,“ dodal městský písař, „dělá ke všemu takového pána; je hrdý, jako by nechtěl ani s každým promluviti, a ohlásil se jako filosofie doktor!“
Sousedé se jen řehtali, a Věk cítil soustrasť. Teď teprve pozoroval, jaká změna se stala s Thamem. Všiml si jeho obnošeného kabátu, někdy tmavomodrého, až po krk upjatého (ani pláště neměl), jeho hustých vlasů nepudrovaných, ale také hrubě nehleděných, přepadlé tváře i zkaleného oka. A kde že byla ta jasná mysl mladého spisovatele, kde jeho svěžesť a veselí? Byl roztrpčen, nekliden, nespokojen, ano rozhárán, jak Věk dobře z toho vycítil, co Tham jen napověděl.
Hmotný nedostatek, nouze tísnily jej jako všecku společnost, s níž za jedno trpěl. Ale oni všichni měli jen to, on pak trápení ještě jiné. Hnětlo ho a soužilo, že se na tu dráhu vydal, ne pro to, co trpěl, ale pro to, co opustil. Sám to Věkovi řekl.
„Jsem špatný učitel,“ pravil s trpkým posměškem. „Špatný. Vás jsem učil, víte-li, a k vlastenství nabádal. A co já teď? Podívejte se na mne. S německými herci se světem potloukám a utrácím svou sílu, svého ducha — zabíjím se.“
