Tak už druhý podzimek trávil F. Věk doma, a juž sníh napadal. V tom ho došel list, a to ve chvíli, kdy nebylo otce doma. Nemusil se mu tedy vyzpovídati, kdo mu píše a co. Došlý list ho až rozčilil. Přicházelť z Prahy. A odtud už přes rok neměl žádných zpráv. On nepsal kromě Vydrova listu nikomu, nejprve proto, že se nadál, že sám do Prahy pojede, a pak, když ta naděje zmařena, z omrzelosti a nechuti. Nač psáti? A komu? A co? Že je za pultem, že dělá kornouty a váží pepř a skořici? A nyní ho došel z nenadání list. Chvátal s ním na sedničku, aby si ho mohl nerušeně přečísti. Byl od Hněvkovského. To Věka potěšilo velice. Dobrý kollega psal, jak se diví a všichni známí, proč on, František, do Prahy nepřijel, co se s ním děje, a že také professor Vydra nejednou se už ptal jeho, Hněvkovského, neví-li o Věkovi. Psal o kolleji, o českých nových knihách, o Krameriovi a jeho českých novinách a při tom také vzpomněl jiného vlastence, V. Thama.
F. Věka až pichlo, když to jméno četl. A juž oči jeho rychleji těkaly po řádcích, nesoucích o něm novinu. A byla! Hněvkovský ovšem nic nevěděl o Thamovi a jeho lásce. Znal ho jen jako vlastence a spisovatele her divadelních a jednoho z těch, kteří drželi vlastenskou Boudu. Proto si ho mladý filosof, zanícený také slovem Vydrovým, všímal. Nyní o něm psal, že se s ním stala nějaká změna, nebo že je nemocen. Chodí prý zamyšlen, přepadlý, po bývalé veselosti jeho není ani památky. Pro Boudu že účinkuje jako jindy, ano ještě více, a to snad že mu právě škodí a zdraví jeho neslouží, až prý je nad tím mezi vlastenci obava.
Nad touto novinou se F. Věk zamyslil, nedošel však žádné jistoty. Snad není Tham churav pro práci, ale od vnitřního pohnutí? Snad to všecko k vůli Paule?
