Pak se vrátil opět k své myšlénce, která ho od rána soužila. „Co teď?“ ptal se sám sebe. Otce znal, věděl, že nežertuje. Znal jeho velikou, někdy až bezohlednou a krutou přísnost.
To měl jisto, že mu nyní ani haléře nepošle. To by bylo mladého filosofa ani tak nehnětlo, ale pomyšlení na to, s jakou otec odešel, zvláště pak na matku soužilo ho. A ke všemu té starosti o Paulu! Kdyby alespoň ona byla zdráva, kdyby alespoň mohl ji vídati a s ní mluviti! Měl by v tom útěchu a úlevu.
Co se mu přihodilo, o tom nikdo nevěděl, jen Tham. Ten všiml si o představení „Odběhlce“, že je mladý jeho přítel všechen změněn a pozoroval to na něm i pak. I zeptal se ho, a Věk, jemuž bylo vhod, že mohl někomu svěřiti svou strast, a to zrovna muži, kterého si tak vážil a který s ním tak dobře myslil, vyzpovídal se mu. Ovšem že neúplně. O Paule a Butteauových se nezmínil ani slovem. Za hlavní příčinu otcova hněvu uvedl divadlo.
Václav Tham stiskl mladému příteli ruku a pravil upřímně:
„Je to velká oběť od vás. Ale obětí je nutno, chceme-li někam dojíti a něco poříditi.“
Netušil ovšem, že Věk netrpěl jen pro lásku k divadlu, nýbrž také pro lásku jinou. —
Zkoušky si mladý filosof jak tak odbyl. Skvělé nebyly. Jen z mathematiky, jindy své slabiny, měl nejlepší známku, poněvadž pilně navštěvoval přednášky professora Vydry i jeho „korrepetičky. V tu dobu také přijal nabídnutí do Roudnice. Paula ležela dosud; ač se jí valně polepšilo, nemohl jí vídati, neřkuli s ní mluviti. Domů nesměl a nemohl. Proto přijal ono nabídnutí i také pro obživu, a aby si nějaký groš vydělal. Bez toho se začínal už tak míti, že pomýšlel na schované dvacetníky, jež měl od Mozarta.
