A pak už hopkovala vedle něho v družině Zerlinině a Masettově na jeviště. V ten okamžik, když F. Věk se poprvé ocitl na jevišti a pohlédl jako omámen před se do hlediště, na nesmírný, jak se mu zdálo počet na něj upřených zraků, pomyslil si, kdeže asi Paula sedí. Nepostřehl jí ovšem.
Pak o ní s Lotkou promluvil. Byl rád, že mohl tak učiniti. Vůbec toho večera bylo jinak, nežli bylo za zkoušek. F. Věk byl rozjařen novou operou a všecko ovzduší a okolí na něj také účinkovalo. Lotty pak ho nic nevábila, jako tenkráte o zkoušce. A tak s ní dnes rád mluvil, bylať Paulinou sestrou, byla tak rozmarnou, veselou a nic rozpustilou a žíhavou v řeči, jakou ráda bývala. I hezky jí to slušelo, a nic mu nebylo obtížno, když se na něj smála, ukazujíc mu své pěkné, bílé zuby. Věk jí ochotně přisvědčil, když také udala místo, kde se po opeře sejdou, že tam přijde také Bettina a pak že se setkají před divadlem s maminkou a s panem Thamem, tatínek že pak také bez toho přijde. Mladý chorista to rád slyšel, těše se, že se sejde s Paulou, že půjde v její společnosti až do Řeznické ulice a tam že také stráví ostatek večera při sklenici punče, na který ho paní Butteauová pozvala.
Zatvrzelý Don Juan zmizel v rozsedlině a v plamenech, už dozněl zpěv předních osob a sboru, „že klamný je ten světa shon“ a „jaký život, taký skon“. Rozkoš, bujnost, žal i radost, zpupnost a zoufání vyzněly v nesmrtelných melodiích; světoznámá nyní opera poprvé tenkráte skončena. Nesmírná pochvala, bouře potlesku, hlučné volání a pokřiky radosti, uznání a nadšení divadlem opět a opět hřímající nechtěly ani se utišiti. A příčina toho, tvůrce nového díla, ukláněl se rozradován, blažen vědomím a důkazy, jichž se
