chého mužíka v copánku, jenž ostatním stál téměř na hlavách. Tham ho ukázal svým dámám.
„Vidíte-li ho, toho mužíčka? To je harfeník Hofman; hraje po hospodách, nepatrný člověk, ale znamenitý na svém nástroji. Sám Mozart ho pochválil; tak se mu ten harfeník zalíbil, že mu složil thema s variacemi na harfu. Teď je Hofman na to nějak hrd — to thema by nedal nikomu ani do ruky!“
To juž opět dolů hleděli, po divadle a tam, kam se zraky všech obracely, do orkestru ne valného, o třech prvních, o dvojích druhých houslích, dvou bráčích a basách a příslušných nástrojích foukacích. Klavír v orkestru byl ještě opuštěn. Dirigent a tvůrce opery, tak dlouho a dychtivě očekávaný, jenž měl za něj zasednouti, nepřicházel.
Tham sedě mezi matkou a dcerou upozorňoval je, proč všichni tam hleděli a o čem v sousedství a všude hovořili, že hudebníci nemají dosud ouvertury, jak jsou nepokojni.
Hluk a šum a bzukot naplňovaly divadlo, a všude jen o tomto hovořili, tak že sluhové dole ve přízemí roznášejíce ochlazení, marně nabízeli limonádu a mandlové mléko, a rovněž s malým úspěchem i na galeriích vyvolávali prodavači kol kolem obcházejíce: „Pivo! Frische Würst! Frisches Bier! Pivo!
Najednou Tham někoho shlédnuv, dotekl se ruky Pauliny a chvatně pravil:
„Tu je! To je on!“ a určoval, kam by se měla dole ve přízemí podívati. „To je on, kterého jste si přála poznati. Tam hle ten vysoký, štíhlý v toupé, ve hnědém kabátě, zrovna vedle toho tlustého starého pána s červenou vestou — vidíte-li ho — však teď se zrovna obrátil a dívá se kolem, a zrovna na nás — ale mne nevidí, je krátkozraký. To je Kramerius.“
