divadla. Tham jim klestil cestu. Bylo toho třeba, nebo kolem divadla nastala hrozná tlačenice.
Ze všech stran, z Ovocného trhu, z Uhelného, z Rytířské, ze Železné ulice, ze všad hrnuly se davy lidu, větším dílem do divadla. Přemnozí také venku zůstali, nedbajíce nepohody, a rozmnožovali tak davy diváků, těsně a početně tu stojících a pozorujících nejvíce panské kočáry, které nejprvnější dojížděly k divadlu. Hořící dvě svítilny před ním vrhaly na všechen ten ruch i zmatek, na všechno vlnění a proudění plné šumu a hluku míhavou záři.
Tak záhy se vznešené panstvo nikdy nesjíždělo! Bylo nedlouho po šesté, a juž tu byl baron Bretfeld, známý přítel umění, v jehož domě scházela se nejvybranější společnost rodem a duchem, a jenž proslul svými bály skvělými; za ním hned přijel hrabě Věžník, a juž se pak cesta netrhla. Tu přihrčel kočár poctivého staročecha rytíře Jana z Neuperka, s nímž seděl v límcovém, tmavém plášti „cordatus Bohemus“ professor Vydra, požívající zvláštní přízně tohoto znamenitého, vlasteneckého šlechtice; tu povoz hraběte Kinského, za ním Kolovratův, za těmi Šternberský, Černínský, Valdštejnský, Lobkovicův, tu přijel hrabě Rotenhahn, za ním osvícený šlechtic Born, náčelník zednářů, tu kočáry Nosticovské a ve předním sám budovatel divadla, starý hrabě Nostic, bývalý nejvyšší purkrabí království Českého, a proti hraběti vychovatel jeho dětí, čtyřiatřicítiletý J. Dobrovský. Za těmi hrabě Lažanský, a dál a dále, řada nekonečná.
Když Tham s paní Butteauovou a s Paulou dosedl na zabezpečená místa na galerii, bylo juž divadlo hrubě plno. Jmenovitě galerie byly všecky plničky, hlava na hlavě, všude nabito, a to tak, že ti v řadě nejposlednější drželi se sloupů i železných tyčí sloupy spojujících. Tham si tam jmenovitě všiml malého, su-
