česku, aby každý přirozený Čech se z ní snáze mohl učiti, a aby všechen svět viděl a se přesvědčil, že náš jazyk Svatováclavský hodí se i k věcem vznešeným! Bude líp, ano bude, ale budeme-li pracovati. Protož pracujte, rozmilí přátelé. Učte se nejprve sami soukromí mateřskému jazyku, když vám ho ze škol vypudili, čtěte staročeské dobré spisy, čtěte české kroniky, a budiž z vás každý cordatus Bohemus, jenž se nebojí, jenž pravdu poví přímo a zastane se svého jazyka všude, kdykoliv a před každým. A věřte, vaše práce nebude nadarmo! Lepších časů se dočkáte, nebo k své práci budeme míti a máme mocné orodovníky v nebesích, dědice této české země sv. Václava a všechny svaté patrony její, a ti, jak náš dilectissimus Hradečan Balbinus se modlil, nedají zahynouti ani nám, ani budoucím!“
Professor Stanislav Vydra uchvácen nadšením a láskou k své řeči mateřské umlkl. Tvář jeho byla vyjasněna, jako ozářena.
Uvolnilť citům svým a viděl, že našel příznivého slechu. Mladí filosofové byli jako pěna, pozorně, pobožně naslouchajíce. Na nejedné tváři bylo znáti účinek slov professorových a odlesk jeho vroucího citu. —
„Pozdržel jsem vás,“ ozval se nyní Vydra mírně a laskavě, „ale vy jste moji milí přátelé, i mám za svou svatou povinnost, abych vám nejen o mathematice vykládal, ale také na tyto důležité a, abych řekl, posvátné věci ukázal, neboť nejste jen gaudium et corona vitae, ale také spes patriae!“
Uklonil se zlehka a sestupoval s podia.
Veliký dojem jeho slov zračil se v uctivém tichu, způsobeném pohnutými city, jež neměly hned ve slovích průchodu.
Vydra jda kolem Věka kynul mu. Ten, jsa nemálo překvapen, šel za ním. Jakmile se ocitli venku, před
