Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/125

Tato stránka nebyla zkontrolována
126


v takových řečech. Z Věka však nebylo možná ani slova podobného dobyti. Až už byla netrpěliva; mrzela ji filosofova nechápavost, ale také ji dráždila.

Obratná, hladká ta lasička divadelní ani netušila, že klidná, ano vážná její sestra, nemající jejího bystrého a hbitého jazyka, nemohoucí ani slova vyraziti, více poutá a nevědouc vábí mladého filosofa a že ten, sedě vedle Lotky, nejednou si v duchu pomyslil, kdyby tak raději mohl býti ve vedlejším pokoji a pozorovati Paulu opisující nebo do čtení zabranou.

F. Věk viděl za ten čas, co učiteloval u Pauly, otce jejího sotva několikráte. Pan Butteau totiž ráno odcházel, přišel na oběd, nedlouho po něm zase odešel a vrátil se po té až k večeru. Měl ustavičně mnoho práce a ještě více starostí. To bylo všecko jeho živobytí, aby pracoval od rána do večera, aby všecko sehnal a opatřil pro rodinu, a jmenovitě pro Lotku, svou nejstarší a nejmilejší, jíž v duchu v důvěrných hovorech se svou manželkou věštil slavnou budoucnost na dráze herecké, v čemž paní Butteauová, rozumí se, s ním byla za jedno, přibírajíc ještě do té pěkné budoucnosti Bettinu, a to tak, že až mezi manžely někdy povstávaly spory o to, která bude znamenitější a slavnější. V tom však bývali svorni, že Paula měla také budoucnost a že by se byla i starší i mladší sestře své vyrovnala.

Jedinou rozkoší páně Butteauovou bylo, když se díval v divadle na Lotku nebo v české Boudě na Bettinu, kdež tato ob čas v dětských úlohách vystupovala. Tu mužík ten, jinak ustavičně pohyblivý, stále šukající, stál nehnutě, jako přibitý, a jen hlavou pokyvuje a blaženě se usmívaje upíral zářící zraky na hrající dcerku svou.