mu je usmívajíc se podávala. Tham jí je nechal, aby mu je odevzdala. Byly to Veleslavínův Historický kalendář a veselohra „Odběhlec z lásky synovské“ v překladu Bullově.
Déle a živěji nežli s Paulou bavíval se Věk, ač začasté proti své vůli, s jejími sestrami, zvláště však s Lotkou. Zastal-li ji doma, věděl najisto, že se po hodině tak hned domů nevrátí. Tu býval obyčejně improvisovaný koncert. Musil zpívati buď sám nebo s Lotkou. To činil ještě nejraději. Zpívalať velmi pěkně, a Paula je provázela na klavíru.
Později, když už nějaký čas k Butteauovým chodil, musil s Lotkou sedati a s ní rozmlouvati. Jednala s ním volně, značně důvěrně, že se tomu až v duchu divil a někdy tím i do rozpaků se dostal. A tu ona měla zjevnou radost z něho. Někdy si sedla zrovna vedle něho, a dosti z blízka, tak že se ho až ramenem dotýkala. Cítila jeho příjemné teplo, a ke všemu třeba se k němu hlavou nachýlila, švitorně rozmlouvajíc. A všecko činila tak prostě a nevinně, do očí mu hleděla a žertujíc smála se na něj. Mladého filosofa z toho až někdy horko pojalo, krev se mu rozproudila a bývalo mu až nevolno.
Nerozuměl, nejsa v takových věcech nic zkušen, že se Lotce líbí, že ho ten divadelní šotek tak zkouší, protože byl (jak sama matce před sestrami, když byly samy, řekla) jako panenka, takové kvítko nevinnosti, trochu nedovtipný, nemotorný sice, ale hezký, a ne hloupý, a takový upřímný, takového že ještě neviděla. Z toho se však nevyznala, jak by ji těšilo, kdyby ona první tomu hezkému studentovi hlavu popletla, nebo že ještě nemiloval, o tom byla přesvědčena a věřila také jeho vyznání o tom, když ho k němu přiměla.
Všelijakých panáků vystrojených a hejsků dost se jí lichotně a o zamilování namluvilo, až pozbyla záliby
| Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. | 10 |
