„Ano, tenkráte, brzo po tom představení. Má to z leknutí. Lekla se tak přenáramně, že nemohla ze sebe ani slova vyraziti, a také od té doby nevyrazila —“
Prve mladého učitele zamrzelo, že Paula odešla do vedlejšího pokoje a pomyslil si, že by se mu povídání její matky snáze poslouchalo, kdyby dceruška byla zůstala. Nyní však opravdu a s nelíčeným účastenstvím naslouchal i bez ní, a to proto, že byla řeč právě o ní.
Paní Butteauová dále vypravovala, a to obšírně, jak se také Paula dobře učila, jak byla pilna, ano ctižádostiva, ale jakého měla učitele přísného, ano zlého, tak že se děti před ním a před jeho rákoskou třásly. Flákal je dost a dost a neměl-li rákosky nebo metly po ruce a seděli-li vinníci někde uprostřed, tu ten učitel vyskočil třeba na lavici a běže po ní rozdával v pravo, v levo klofce i velikým prstenem nebo tabatěrkou a za vlasy třepal. A tak se jednou rozkatil bez příčiny na Paulu, která nikdy nebyla bita, která ani jediného fláknutí ještě neucítila. Ale učitel rozlítil se jinými rozdrážděn a byl jako slepý; pláče Paulina ani její vyděšené tváře nedbaje vyskočil zuřivě na lavici, neboť Paula seděla uprostřed, a hnal se po ní sám, nevyzvav jí ani, aby ven vyšla. A tu děvče zbil, a od té doby Paula slova řádně nepromluvila. Kdyby chtěla promluviti, chytne ji křeč,“ doložila paní Butteauová, „a je to nejhroznější koktání, a z toho si nikdo nic nevybéře. Proto chudinka se juž ani nepokouší, aby promluvila.“
„A což lékaři — ?“ podotkl s účastenstvím mladý učitel hudby.
„Sběhali jsme jich mnoho, ale nikde nic. Žádný si rady nevěděl. Je to z hrozného leknutí, říkali učeně a vážně. To jsme my také věděli. Proti tomu není pomoci, pravili jiní.“ Toto řekla paní Butteauová hlasem
