druhé návštěvy odbyl sobě F. Věk generální zpověď, neboť paní Butteauová s dobromyslným účastenstvím a takovou též zvědavostí vyzpovídala ho, odkud je, kdo jsou jeho rodiče, je-li sám nebo má-li bratry a sestry, kde bydlí, kde studoval a p.
Za to také ona leccos pověděla o sobě a o své rodině. Ale to když začala, přerušila ji na okamžik Paula povstavši a oznamujíc znameními, že půjde do vedlejšího pokoje psát.
„Pan Tham složil nový kus, a Paula rozepisuje úlohy,“ vykládala matka, když dcerka odešla. „Ona ráda píše. Opisuje noty, rozepisuje úlohy. Tím si chudinka chvíli krátí a také si nějaký groš vypíše. A pana Thama kusy rozepisuje obzvláště ráda. Ona je jak on, tak trochu vlastenka, jak se jí děvčata (mínila Lotty a Bettinu) někdy smějí. Ó, té je škoda!“ A zapomněvši na prvotní řeč, kterou navázala, pokračovala o Paule, na novo vykládajíc: „Jak by ráda hrála a zpívala! A má nadání, věřte, velké nadání. To Bettina se tuze líbila, když hrála, víte-li, v Břetislavu od pana Thama. To dělala jeho syna, jako toho knížete českého, a tuze jí to slušelo! ‚Jako malovaná,‘ si říkali. A plácali! A jak hlučně a ještě ani kardynu nespustili —“
„Viděl jsem také pannu Bettinku,“ podotekl Věk.
„No tak víte sám!“ s vyjasněnou tváří paní Butteauová živě odpověděla. „A to bylo Bettině jedenáct let. Ale Paule bylo sotva deset a juž také vystoupila v dětské úloze. To jste ji měl viděti! Bylo to v Thunově paláci. Lidé až plakali, a já také. Hrála takovou smutnou roli; až slzeli, pravím, a já také, toť se ví. Jenže já také radostí. A tu — co Pán Bůh dopustil —“
„Potom pozbyla panna Paula řeči?“ odvážil se Věk otázati se.
