42
aspoň na nás viděli, že jsme byly ve smetaně. Teď nám to nebude chtít nikdo věřit.“ - ‚Bodejt‘ by nám to naši věřili. Když nám věří, co ani není pravda, jak pak by nám čirou pravdu nevěřilii'
A byly brzy doma. To bylo divení! — „Už jste se z výletu vrátily? Brzy jste přišly. A cože se vám přihodilo?“ — Mnohoamnohokrăt musin tu historii Vypravovat. Z počátku se to každému zdálo být k neuvěřeni, ale když to dlouho poslouchal, každý tomu na konec uvěřil. Tata byl vždycky znovu rád, že to tak dopadlo, a mama byla celá šťastná, že jim tak dobře radila. Ale přece se všechněm zdálo být rozumnější na výlety nechodit.
Broučcí se velice smáli, když to tatínek vypravoval. Maminka pak řekla: ‚To se jim na výletě podařila pěkná ležl‘ A když tatínek letěl druhý den zas svítit, Broučci volali za ním: ‚Tatínku, kdybyste uviděl ty prolhané žáby, řekněte, že jim nevěříme, a že toho, kdo Iže, ani nepozdravujeme.‘
2. Pohádka o tom, co Lidunka vídala, když byla malé dítě.
Bylo z půlnoci, jednou v létě. Okno do zahrady bylo v ložnici otevřeno, a všickni pevně spali. Lidunce bylo teprv asi půl roku; i ona v kočárku krásně spala. Tu však se probudila, a začala se usmívat. - Na koho se to usmívala? - Viděla v ložnici anděla.
On se díval na ni, a ona se dívala na něj; a on se usmíval na nl, a ona se usmívala na něho. Ano, sklonílť se on k ní do kočárku, pozvedl jí hlavičku, a urovnal pcdušku. Na to pak ona hned zas krásně spala.
Když se zas probudila, bylo ráno. Maminka stála nad ní, a dívala se a smála. Lidunka se začala také usmívat, a chtěla něco vypravovat, ale neuměla. - „Ty má zlatá, bezzubá babičko, něco se ti pěkného zdáloi'“ - Lidunka kývala: ‚i ne, mně se to nezdálo.‘ - „Ó zdálo se ti, má panenko, zdálo.“ - ,l nezdálo. Vždyť jsem ho viděla, a on mne také. Počkejte, až jen se té podivné vaší řeči přluěím.l - Ale maminka, zvedajíc jl z kočárku a líbajíc ji, pořád tvrdila: „Ó zdálo se ti něco velice pěkného, spala.“
A tak to bývalo i v jiné nocí. Ona se už na něho těšila, a on snad se těšil na ni. Vždy se na sebe pěkně usmivali, on se jí i dotekl, a ona velice dobře spala. Ale ráno, když chtěla žvatlat, nikdy nedovedla po česku říci nic, a maminka celá šťastná vždy jen opakovala to své: „Ó zdálo se ti něco velice pěkného, zdálo, a dobře ses vyspala.“
Ale jednou ten anděl řekl: „Panenko, bylo by lépe, abys se té jejich řeči ani neučila. Ale když to musí být, pak nesmíš nikdy ty jejich nepěkné řeči poslouchat. Musíš si takhle uši zacpávat. A kde se co bude nepěkného dít, nesmíš se na to jednim okem podívat.“
Lidunka hodlala na slovíčko poslechnout, a tam venku neposlouchat nic nepěkného, a ani se na to nedívat, ale doma arci poslouchala všecko, očka pak zavirala jen, když chtěla v kočárku usnout. A čím lépe všemu rozuměla, a čím zřetelněji všecko viděla, tím více se jí anděl s očí ztrácel. Až na konec neviděla nic. Jakoby ho vůbec ani nebylo.
Ale teď ona už uměla česky. l vypravovávala jim, kterak vidala anděla, a jak se na sebe z veliké lásky usmivali. Tu však ji to všickni jednomyslně vymlouvali. „To se ti, panenko, jenom něco pěkného zdálo.“ - ‚Ano, bylo to velice pěkné, ale nic se mi nezdálo. To byla skutečnost. Nejčastěji on stával na tomto místě. Však to zde po něm drobátek voní doposud.‘
„Ne tak, dceruško. Kdyby to byl nebyl sen, pak bys ho vídala podnes.“ - ,Arciže jsem ho mohla vídat podnes, kdybych byla všecko neslyšela, co jsem zde slyšela, a všecko neviděla, co jsem zde viděla. To všecko pěkné vždycky nebylo, a on mi povídal, nebudu-li si zacpávat uši, a nebudu-li zavírat oči, že ho víckrát ne< uvidim.“
Domácí třásli nad tim hlavou, musili ji však při tom nechat. Jen maminka klopila oči k zemi, a byla zamyšlená. Pán Bůh pak z milosti poslal Lidunce velice krásnou náhradu, ano mnohem více nad to. Sotva že se naučila číst, dostala do ruky Bibli, a začala ji mit velice ráda. Kdekoliv si ji otevřela, všudy cítila tu vůni andělskou. A když v ni jednou četla o jednom člověku, že býval druhým lidem jako anděl Boží, tu ona začala Pána Boha zvláště za to jedno prosit, aby také byla lidem jako anděl Boží.
