a mamince srdce plesalo. Ale tatínek začínal už mít starost. „I, já ani nevím, jak jim budeme říkat. A kam pak si je dáme?“ – „I, však my si na nějaká jména vzpomeneme. A vždyť tu světničku do dvora máme ještě prázdnou.“ A dlouho to netrvalo, a měli Broučíčka, a měli Janouška, a měli Janínka, a měli Svatojánka, a měli Berunku. Deset jich měli, sedm broučků a tři berušky. Ale Beruška byla na jednu nožku chromá. Ani nemohla na ni stoupnout, běhala však přece dost. A když už nemohla, vzali ji broučci na ramena, a pěkně ji nosili.
A měli se rádi. Tatínek svítil, a maminka hospodařila, a všech deset broučků běhávalo pohromadě. Maminka se za nimi dívávala, a srdce jí plesalo. A Janinka je měla také ráda. „Pojďte, broučci, pojďte. Mám pro vás práci.“ A oni jí to pěkně dělali, a ona jim něco vypravovala, a pak – i to se rozumí, že jim něco dala. „A teď si zas jděte. Ale pěkně poslouchat! Pán Bůh má jen poslušné broučky rád.“
A oni zas šli. Broučci se učili lítat, – se stříšky až k palouku, a přes celý palouk až k dubu, a zas zpátky, – a berušky se dívaly, který dál. A to pak býval hlad, ale to býval hlad! „Maminko, maminko, to mám hlad,“ říkával Broučínek. „Nebudeme ještě večeřet? Já jsem už sotva došel.“ – „I počkejte, počkejte, dětičky, až přijde tatínek.“ – „Ale maminko, vždyť my můžeme pak ještě jednou večeřet.“ A tak večeřeli, a když přiletěl tatínek, zas s ním večeřeli, a nic jím to neškodilo. Ale ty malé hrníčky na vaření musela maminka všecky dát pryč, a koupila takové veliké hrnce. Za to jí berušky v kuchyni pomáhaly, a když dělala o dříví, tak jí všickni pomáhali. Jedni sekali, druzí odnášeli, a jiní rovnali. To měli dříví, až nazbyt! A když se už dost napomáhali, běželi se proběhnout.
A když si jednou tak vyběhli, – bylo to hned po snídani, – a už byli tam konec stráně nedaleko potoka, tu viděli takového hezounkého malounkého broučka: celinký červený se sedmi černými puntíčky, a ta
