8
Teskně tu přivzdychujíc lká ze strachu hrůzodivého:
nejprv ocas rozprostře do vln, jak veslo vlekouc jej, '
[75]vroucně bohům modlíc se, by na břeh mohla se dostať,
vltbou temnosinou mokvá a křičí co je hrdla,
pak jala řeč se takou sama od sebe z úst propovídat:
„Takto-li jářku nenes na svém hřbetě břímě milostné
býk, Evrópu lepou kdy plavil do Kréty přes útoň,
[80]jak mě, na tůni plovouc, veze na znaku ve svoje bydlo
Žába milá, roztáhši bledé tělo vláze po jasné?…“
Ajta Vodoš pojevil se najednou — hrůza podívať
všem naroveň — měl zpříma hltán nad tůni vytýčen.
Zhledna ho Roztahubák potopil se, pranic nepováživ,
[85]an takového nechal druha zkáze pojímať u náruč.
V louže hlubeň se shroužil a černé sudbě vyváznul.
Jak jen upuštěna Myš, hned náznak upadla do tůně,
spínala křečně rukou a hynouc pokvíčela děsně,
častokrát se do vln pohroužela, často pak opět
[90]vyvřela se vzmrsknouc; smrti přec bylo nelze vyváznouť.
To kštice vlhnoucí byla tíž v ní nejpaditější,
až posléze hynouc taková slova hlasně vyhekla:
„Ten skutek úkladný neututláš. Roztahubáku,
se svých zad vytonulce shodiv jak se skal uhajných,
[95]statnějším mne na souši nebyl bys, netvore, býval
všíputkou: a to křížkem a do běhu, nýbrž omýliv
v tůň mne hodils; však okem bůh shlíží mestnopokárným!
Vojskům bratskomyším ty zas odpyčeš a praneujdeš.“
Takto pravíc ve vlnách dovzdýchala. Ji zhledl tehdy
[100]Miskolizoun, poklidně sedící na břehu kyprém.
Hrozně zaúpěl a běžky Myším hned opověděl úraz.
Jak ten osud vyslechli, divý vztek všecky popadnul.
Tož svým věstitelům rozkázali tehdy, za jitra
sněm sboren ohlašovať do paláce Hryzochleba krále,
[105]nešťastného tatíka nebožcova, jenž na močále
naznak byl natažen zsinalým trupem, útoně pokraj
nedlel již nebožák, však středkem vln poplýval.
Jak se tu sebrali s jitrem o závod, před všemi povstal