ceteris.« Provident. Deus č. 26.); začneme však methodicky přece s důvody vnitřními, poněvadž touto cestou dle našeho úsudku nejsnáze dojdeme k výsledku uspokojivému, objektivně správnému, který dovede v soulad uvésti všecky důvody vnitřní i vnější, uváděné pro i proti mojžíšskému původu pentateuchu.
I. Důvody vnitřní.
a) Vizme nejprve, zdaž a jaké svědectví vydává pentateuch sám o svém původu.
Když vezmeme do ruky knihu a čteme na titulním listě jméno autorovo, nepochybujeme, že jest skutečně kniha jeho literárním plodem, potud, pokud nemáme k pochybnosti dostatečných důvodů. Pentateuch sice nemá a nikdy neměl podobně jako sta jiných starověkých písemných památek v čele jméno svého autora; za to však v textu na místě ne jednom se praví, že Mojžíš dané zákony psal; co jest přirozenějšího tedy, než považovati pentateuch za tuto Mojžíšovu sbírku zákonodárnou? Abychom však učinili zadost povinnostem vědeckým, jest nám kriticky místa pentateuchu, mluvící o pisatelské činnosti velikého vůdce Israele, probrati a pak vyšetřiti, co se dá z míst těchto pro původ našeho dnešního pentateuchu uzavírati.
Při tomto šetření vycházíme od zásady, že celý pentateuch, tedy i místa, mluvící o spisovatelské činnosti Mojžíšově, jsou věrohodná, pokud text jejich se nám zachoval neporušený. Že jest východisko toto i kriticky správné, patrno:
- z toho, že jsme již svrchu ukázali, že nemáme dostatečných důvodů pochybovati o pravdivosti těchto výroků písma sv. (Viz Č. K. D. 1906, str. 570 nn.), a nad to
- celý pentateuch jak obsahem svým tak i formou svědčí pro pravdomluvnost jeho autora.
Poslední jeho čtyři knihy líčí nám události, jež se staly před očima celého lidu a jež žily i později v živé paměti Israelitů, přecházejíce jako národní majetek a drahé dědictví otců od pokolení k pokolení; vedle toho obsahují veliké množství ustanovení náboženských, bohoslužebných, politických, občanských a společenských, která zasahovala velice hluboko do celého života starých Hebreů. Každý soudný kritik uzná však, jak nesnadno jest falšo-
