on druhým skokem — do Tatařína, a třetím skokem — Tataru přes hlavu; i valí se, padá Tatařín k syré zemi, na kusy lebka jeho roztřepena, tož rázným kopytem koně bujného.
A vrátil se Muromec k dobrému mládci, k mládci tomu dobrému, ubitému; on vykopal hrob v širém poli, do toho hrobu tělo položil, za duši jeho se pomodlil, a schytav a svázav koně tatarské on s nimi ujížděl ve svatou Rus. </poem> (Z Ohlasu písní ruských, 1829.)
Opuštěná.
<poem> Letí oblaka přes lesy pusté a luzní snové přes hlavy lidské, ach, sledu za sebou nenechávají! —
Jak pod javorem, požloutlým stromem, čistá se prýští na dol studánka; a dívčina sem mladá přichází, v kovaná vědra vody nabírá, vody nabírala, pod javorem sedla, bílé ruce klesly, hlavu přiklonila, sama ona k svému srdéčku toužila: »Samotná neroste v poli kalina, a samotná bydlí v lidech dívčina; není příbuzného, ni bratra, ni sestry, otce a matičku země zasypala, a milého druha vojna odjala, vojna odjala a krajina dálná.«
Nestaví děvče na údolíčku z drahých kamenů knížecí zámky; a ona staví na údolíčku z drobných myšlének jen dvě chaloupky;
