Milenko má, ty noci tmavá, tichá — tak jemná, jakobys jen blažit chtěla, pro všechny boly hojné léky měla, ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá.
Má duše — snad že na svět přišla lichá — se marně po soucitu ohlížela, jen tys’ jí — jejím snům jsi rozuměla — hojící láska na ni z tebe dýchá.
Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá, v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlasť, zde boj mu jen — a z toho lid mne kárá.
Milenko jediná, mně přisouzená, obejmi mne, nechť poznám lásky slasť — smrt spojí nás, a ty jsi moje žena. </poem> (Tamt.)
Pravý Čech.
Neskláněj nikdy šíji pf-ed cizím, národu jen a právu služ ! Tvých otců hrdost hárej duchem tvým, žij — umírej jak pravý muž, ať slávu od stavěkú zděděnou nezanecháš potomkům zprzněnou. Nechť celý svět se sápe jako sup, od svého práva nikdy neodstup, zaň obětuj poslední vzdech — jak statný muž a pravý Cech ! Své vlasti slavné věrný syn. jí haj až do poslední krůpěje ; Boží ti vůlí dán ten kraj, toť jmění tvé, tvá naděje. Tys v cizině jak člunek v moři hnán, jen mezi svými klidný najdeš stan;
