Pravda! Vesmír beze hrází — a mně žít co člověku; dýchám jej sic každým dechem, ale vesmír bez věku. </poem>
70.
Dva jeřábi letí od jihu,
jim do spěchu tak a do mihu,
a jeden z nich zvýše blankytu:
»Zda vezmete jaro do bytu?«
»I jakž bychom jara nechtěli ?
Toť nad svátek nám a neděli;
den ode dne samá muzika,
a čas nám jak letmo utíká.«
Dva skřivánci, odkud, neví se,
též ubytovací komise,
a volají z výše blankytu:
,Zda chcete nás s jarem do bytu?‘
»I jak bychom, páni, nechtěli?
Vždyť s vámi jsme teprv veseli,
už z rána, jen padne rosička,
a celý svět jedna písnička.«
A táhnou, a lidem do skoku,
to květ nesou, písně v tlumoku,
to hnula se ves i ohrada —
toť nejveselejší armáda!
88.
Lesy mlčí, podřimují,
každý dech si odměří,
a tu letí čtverák větřík,
začechrá je v kadeři.
Stará sosna hlavou vrtí,
větve dospat nemohou,
a to listí zvědavostí
na buku hned na nohou.
Větřík mluví, kde co sebral,
sosny ani nevěří,
buky potřásají hlavou,
listí jen se hašteří.
Jedněm šeptá cosi tajně,
ty se kloní, tají dech,
a ty, co jsou pozdálečí,
že tu též jsou na poslech.
Čtverák jen tak napověděl,
poroučí se o les dál,
ale sosnám a těm bukům
po celý den v srdci hrál.
