Pán přírody ! A nedoveď ni tak si zmezit hráze, by lidství své a nelidskost měl aspoň v rovnováze.
Hleď, svatá matko přírodo, jak člověk choré dítě! Snad v člověka se uzdraví, až v lásce pochopí tě. </poem> (V Květech, r. 1869.)
38.
Večerní les rozvázal zvonky,
to ptáci zvoní k tiché skrejši:
kukačka zvoní na ty větší,
a slavík na ty líbeznější.
Les každou větev písní kropí,
a každý lístek jeho dítě,
na nebes strop jim lampu věsí
a stříbrné z ní táhne nitě.
A každá nit na konci spánek,
sny jako jiskry v stromech skáčí,
jen laňka se sebe je střásá
a před lesem se v rose máčí.
Teď usnuli i zvoníkové,
les dýchá v prvním zadřimnutí,
a jestli slavík zaklokotá,
to ze spánku je prokouknutí.
Teď všecko spí, i laňka dřímá,
i zvonky visí dovybdělé —
noc kráčí jako všeho dozvuk:
tak příroda si k spánku stele.
53.
Jsou hříchy proti přírodě,
a člověk přec se ukonejší;
však kdo řeč matky urdousí,
ten snad již v světě nejbídnější,
Tenť s pustou v duši krajinou,
pták nepřelítne jejím prachem,
a jenom vlk tam zaštěká,
kdy kat tam kráčí s bratrovrahem.
Ten z duše všecko vyškubal,
co v kvítko může dospět tvarem,
praménky ucpal nejčistší
a v život ustlal suchoparem,
Tenť zvrhlý v srdce tlukotu,
krb znesvěcený svého domku,
činů se krásných nedočká
ni u sebe, ni u potomků.
57.
<poem> Pravda! Pravda! Velké moře — a já kvítkem v záhonce; mohu pít jen drobné kapky a to moře bez konce.
Pravda ! Pravda ! Nebe širé — a já pták pod oblaky; lítám, co mi křídlo stačí, ale prostor daleký.
