My nevíme, co budoucnost nám chová — však ještě žije českých bitev bůh, a pro vítězství veliká a nová je dosud širý dost ten český luh! A chce-li Bůh snad dát kdys nové seče — nám stačí hlas husitský na chorál, dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo — jen dál, jen dál !
Ach hleďme pilně ke korábu svému, jsme jeho plaňky, hřeb jsme svěrný v něm, a věrně, toužně přilneme-li k němu, zas šťastna záhy bude Česká zem ! Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu, čeho si v nejbujnějších snech svých ždál — to lidské moře nezná odpočinu, Ty též ho nezněj, stále měj se k činu, dál, Národe náš drahý, věčně dál! </poem> (V Nár. listech dne 1. ledna r. 1886.)
Vítězslav Hálek.
Nar. v Dolínku 5. dub, 1835. Byl redaktorem Zlaté Prahy (1864) a Květů (1866) a členem redakce Nár. listů. Veleíinný život svůj skončil dne 8. října 1874 v Praze. Jest spolu a Nerudou zakla- datelem nové školy básnické. Byl činný hlavně na poli lyriky a reflexivního eposu (Večerní písně 1858 (vyd. 10. r. 1889), V pří- rodě 1872—74; Alfred 1858, Krásná Lejla 1859, Mejrima a Husejn 1859, Goar 1864, Černý prapor 1867, Dědicové Bílé Hory 1869, Děvče z Tater 1871), avšak složil též četné básně výpravné a dramatické. (Ballady a romance, Pohádky z naší vesnice ; Carevič Alexej, Závis, Král Rudolf a j.), pak povídky a cestopisy, feuille- tony a kritické úvahy. Sebr.^spisy vydány redakci Ferd. Schulze u Dr. Ed. Grégra v 9 sv. Četné písně jeho uvedeny v hudbu.
Z Večerních písní.
I.
<poem> Přilítlo jaro z daleka a všude plno touhy, vše tlačilo se k slunci ven, že snilo sen tak dlouhý.
Vylítly z hnízda pěnkavy a drobné děti z chýše, a pestré kvítí na lukách přesladkou vůni dýše.
