A člověk — člověk! Štědrá byla ruka^ jež ohně vrhla lidských do stanů — co srdce cit, to žhoucí lidská muka, co myšlének, to lidstva katanů! Ach pokrok lidstva! Člověk v před se plíží, svou krví nohu k strmé stezce klíží. a napřed ví, než vrchu se doplazí, že zchladlá Země všechen život zmrazí. A naše láska! Mrtvých spalování! Jen ranní sen je všechno milování, den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu, v den druhý štěstí prchá poskokem a obě srdce letí v propast dolů —
co je v tom světě širokém, co je tu, co je bolu !
</poem>
Ballada dětská.
Matka zdřímla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí —
v nožičkách mu Smrtka sedí.
Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,
ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré důlky.
»Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvilečku, jen na krátko!
Zahrajem si na Hélice
andělíčků při muzice,
budem bílé holubice.«
»»Matička mi nedovolí
a mě tělíčko tak bolí!««
»Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku v andělíčků kůru
poletíš až k nebi vzhůru.«
»»Matička mi jíti nedá,
myslím, že již hlavu zvedá!««
»Pojď dětátko, pojď, babátko!
Posýlá mne Jezulátko,
posýlá mne kněžna nebe,
abych přivedla Jim tebe,
posýlá mne tvoje svatá:
Ať již jde, má dcerka zlatá!«
»»Pojďme, pojďme, ale zticha,
matinka se jinak zbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
srdce bolestně jí skáče,
a když vzhledne, ihned pláče.«
Z Ballad a romancí. – V Lumíru, 1878.
