Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/132

Tato stránka nebyla zkontrolována

Čech zapřel vlast, i krev i mluvu svoji, on z domu vyhnal bůžky otců svých; on s cizincem se v řeči, mravu pojí a odříká se bratří pokrevních.

I zatmělo se slunce české vlasti i zaplakal tu její genius, ze země prchly národní vše slasti, i prchly sbory slavných českých Mus.

Ó, což tu želel vlasti věrný ctitel uplynulých těch zlatých v Čechách dob! Ó, což tu truchlil pravý lidu přítel, vida, an národ v mrzký klesá hrob! </poem>

III.

<poem> Však ejhle! »Vzhůru!« volal anděl Páně »Povstaňte z hrobů!« trouba jeho zní — »Vyjasněte se chrámu vlasti báně! spěj národe k slavnosti vzkříšení!«

Tak lásky k vlasti anděl slavně hlásá a hle, tisíce z hrobů vstávají, z nich všeliký, že opět živ jest, jásá a všichni Pánu díky vzdávají!

Duch arciotcův v zázračné své síle oživuje vše vlasti končiny, radostně zní tu: Vstalť jest této chvíle! Z úst obětníkův, v chrámě otčiny.

Nuž vstaňte všichni, jižto posud spíte, dennice vzešla — jitřenka se rdí — slavíci pějí — aj proč ještě dlíte? Hana tomu, kdo by byl poslední.

Ó žijte, bratří! národu zas svému, nebuďte mrtví jeho údové, přihlaste zas se k matce své a k němu co věrní bratři, věrní synové.