a hluboký mu srdce žal uchvátí; hluboce vzdechne, slza slzu stíhá, ještě jednou — posledně — vše probíhá, pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. Po modravém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko — v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou. A smutný vězeň takto mluví k nim »Vy, jež dalekosáhlým během svým jak ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlivci, již, rozsmutnivše nebe, v tiché se slzy celí rozplýváte: vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete v dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi! Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou tu zemi, zemi jedinou ! — — </poem>
Karel Jaromír Erben.
Nar. 7. listop. 1811 v Miletíně, zemřel 21. listop. 1870 v Praze jakožto městský archivář. Vydal mimo četné práce vědecké Kytici z pověsti nár. 1853, Sto prostonár. pohádek a pověstí a sebral prostonár. písně České. Jest mistr slohu básnického a pohádkového.
Svatební košile.
I.
<poem> Již jedenáctá odbyla, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela. Na stěně nízké světničky byl obraz boží rodičky, rodičky boží s děťátkem, tak jako růže s poupátkem.
